Štěkl na mně keltský pes

Také psi mají svoje dějiny. A parádně dlouhé, neboť ke zdomácnění vlka mělo dojít přibližně již před 100 000 lety. Zaměříme drobnohled archeologie na psa během osídlení Čech Kelty před více než dvěma tisíci lety. Pes, přítel člověka tehdy defiloval nejen jako jako hlídací medium, pomocník při lovu i boji, dále také v úplně jiné funkci nežli dnes. Jaké? Poskytoval několik druhů masa a kůži.

Navíc se dostal do panteonu božstev, respektive jejich pomocník, zastával důležité místo mezi apotropickými, jinak řečeno ochrannými amulety. Obrazy psů najdeme i v keltském umění, na ražbách mincí Keltů a jiných předmětech, třeba na keramice nebo famózním stříbrném obětním kotlíku z Gundestrupu.

Poohlédneme se za několika příklady stop keltského psa na území České republiky a středozápadní Evropy v posledních pěti stoletích před narozením Krista obývané několika miliony Keltů.

Důležitost psa u Keltů v Čechách a na Moravě ilustrují bronzové figurky psů. Měří 4-5 cm, ale jak konkrétně Keltové používali, není známo. Dokonce tři plastiky psů byly nalezeny v keltském městě, oppidu Stradonice, jedna s dlouhým ocasem, druhá s kratším. Na dalším oppidu ze 2.-1. století před Kristem vystupuje bronzový pes se svěšeným ocasem a vymodelovaným pyjem. Robustního psa s hrozivě rozevřenou tlamou skoro vzhledu buldoka či dogy, reprezentuje nedávno nalezená plastika z Čejkovic u Hodonína.

Jinak je tomu s malými plastikami pejsků z hrobů na území na západ od Šumavy, okolo soutoku Rýna s Mohanem. Bývají z bronzu, keramiky ale ta nejhezčí je tříbarevného modrého, bílého a žlutého skla (Wallertheim).Tam bývaly –překvapivě- ukládány do hrobů malých holčiček. Symbolicky? Měli je v keltském záhrobí chránit?
Kosti psů nacházejí archeologové v hrobech Keltů po částech prasat a kanců nejčastěji. Na pohřebišti v Kutné hoře, místní části Karlov, byl pes vložen v hrobě 14 spolu s bojovníkem se zbraněmi. Jakými? Mečem, opaskem, válečnickým štítem z javorového dřeva s železným obvodovým kováním, dále se v hrobě nalézal opasek ze železa. V hrobě ležel chlap málo přes 30 roků starý, který byl pohřben zhruba okolo roku 300 před naším letopočtem. Podle francouzského archeologa Paula Meniela představoval pes symbolické konzumování jako obětní zvíře.

Pes jako pomocník lovce
Pes honící zajíce v 5. století před Kristem najdeme vyrytého na picí hliněné nádobě podoby láhve (od koňaku) z lokality Matzhausen, ležící pár stovek kilometrů západně od českého Chebu. Uložena byla do mohyly. Z hrobu u maďarského Komárna ze 3.-2. století před Kristem, vykopaného u vsi Lábatlan, zase zpozorujeme dva psy pronásledující jelena. Snadže Keltové měli k lovu dispozici několik psů, ne-li smečku.
Jeden ze zmíněných psů má obojek, což je spolu s nálezem skleněného psíka z hrobu u německého Wallertheimu nejstarší doklad obojku z centrální Evropy a tím i z Čech.

Pes měl své místo rovněž na mincích Keltů, například na zlatém statéru kmene Redonů ve francouzské Bretani. Pes na další minci z 1. století před Kristem doprovázel nápis TOC, zřejmě zkratka jména Togitorix, přeloženo do češtiny král (T)ogitos.

Dvouhlavý jezevčík požírající člověka
Kdo by neznal pohádkový Asterixův kouzelný kotlík? Jeden z originálů, stříbrný kotlík Gundestrupu, opatřil keltský umělec v 1. Století před Kristem několika náboženskými scénami, kde najdeme dokonce několik psů. Zaznamenáváme běžící psy, další pes stojí vedle druida –kněze -vhazujícího oběť do hlubin studny. Úplným unikátem se jeví dlouhý pes-netvor se dvěma hlavami, žeroucí člověka. Z jedné tlamy těla, podobného jezevčíkovi, kouká hlava, z druhé huby ční zase noha a kus těla. Jakoby nejstrašnější jezevčík.
Psy na kotlíku lze v mytologii Keltů přiřadit k doprovodu jejich bohyně Velké matky. Ta bývá považována za poskytovatelku a dárkyni zdraví.

Je libo polévku se psím morkem?
Ovšem velmi stinnou až chmurnou stránkou samého psího života během keltského osídlení Čech byla jejich konzumace lidmi. Arxcheologové mají spočítaných 7-9% procent kostí psů v odpadu keltských kuchařek. Na každém dvorci, v každé vesnici a v každém městě. To znamená, že průměrně každé zhruba desáté masité jídlo Keltů muselo být připraveno z psů. Konečně mnohé psí kosti dodnes nesou stopy po odřezávání měkkých částí, typické se také jeví lámání větších dlouhých kostí kvůli získání morku nebo rozbíjení lebek kvůli mozečku.

Psí rasy
Co vlk a pes? Jak je osteologové spolu s archeology rozpoznávají? Zástupci obou vědních oborů jsou názoru, že charakteristicka a detaily fyziognomie čtyřnohých přátel Keltů ukazují na nepochybně na psy. Dokonce zastávají názor o vzniku psích ras právě za dob Keltů, jedné vyšší dlouhonohé CANIS FAMILIARIS INTERMEDIUS a druhé zakrslejší s kratšími běhy CANIS FAMILIARIS PALUSTRIS. Konečně obě rasy vidíme i na zobrazení gundestrupského kotlíku, o kterém již byla řeč.

Otazníky české historie psů
Po Keltech dobyly české země Germáni. Historie jejich psů je neméně zajímavá než keltská. My Češi nemáme slavného psa jako byl Bílý tesák, zato opravdivý historický psí hřbitov pod hradem Kostí. Co ale pes hlídač? Schází nám dějiny psí boudy, není-liž pravda. Jak dál?