Životní jubileum PhDr. Jiřího Waldhausera, CSc. (2005)

Jiří Waldhauser se narodil 8. 4. 1945 v Praze a posléze studoval archeologii na univerzitách v Brně a Marburku. Během působení v teplickém, Národním technickém a nyní v mladoboleslavském muzeu zasvětil přes třetinu století především archeologii Keltů.

Jeho úsilí o internacionální týmovou práci zastupují mnohasetstránkové práce o dvou ze základních kamenů struktury laténského osídlení, největším plochém kostrovém pohřebišti východně od Rýna z Jenišova Újezda se 125 hroby (1978) a kompletně prozkoumaném sídlišti u Radovesic s 509 objekty a přilehlým pohřebištěm (1993). Jako jeden z prvních využil k analýzám výpočetní techniku (ještě ve stadiu děrné pásky na počítači) a již při disertační práci o turnovském typu (1969) vytvořil počítačem analyzovatelný kód pro keramiku. Publikoval monografie a přes sto studií o laténu v řadě domácích i zahraničních periodik, např. o žernovech, struktuře a ekologii osídlení, socioekonomické roli podmokelské a kobylské skupiny, distribuci tuhové keramiky, slévačských prostředcích, zániku oppid, výměně keltského obyvatelstva germánským na základě struktury osídlení, užití stříbra, roli jantaru, sociální stratifikaci na agrárních sídlištích, když mnohdy kompletoval situaci v měřítku Čech. To překročil při soupisu a hodnocení zlatých prstenů Keltů na území od Rumunska po Francii (1998). Značné úsilí věnoval i publikaci pramenů, což (mimo monografie) ilustruje práce o laténském sídlišti u Neštěmic, dvorci u Bíliny, především však obsáhlá studie s katalogem o keltských pohřebištích v Čechách (1987). Náleží k velmi často citovaným autorům v literatuře o době laténské, přesto, že některé jeho práce vykazují formální nedostatky, upřednostnění pohledu shora nad detailem. Ne vždy jeho závěry přešly přes síto času, což je pochopitelné (nikoli omluvitelné) faktem, že nepůsobil v žádné centrální instituci s dotovanou badatelskou základnou a neměl příležitost dlouhodobého soustředění na určitý problém. Jiří Waldhauser se proto v širokém záběru zájmů o Kelty snažil o udržování především zahraničních kontaktů na poli laténského bádání, což se projevilo jeho častou referátovou účastí na více než 60 sympoziích v Německu, bývalé Jugoslávii, dále Švýcarsku, Francii, Maďarsku, Polsku, Rakousku, Itálii, Belgii, Dánsku, Finsku, Velké Británii a Slovensku; pochopitelně se bez něho neobešly ani četné tuzemské konference. V letech 1992–1994 navrhl, koordinoval a vedl českou sekci projektu nadace Volkswagen o prehistorickém a keltském zlatě, jehož výsledky byly zveřejněny v supplementech Památek archeologických. Za zmínku rovněž stojí jeho úloha v redakci časopisu Archeologické fórum, který vycházel v první polovině 90. let.
Jako pracovník Národního technického muzea zachránil středověkou úpravnu zlatých rud v Kašperských Horách, pro kterou prosadil zřízení archeologického parku, za což byl oceněn čestným občanstvím města. Později, v 90. letech navázal na svá zkoumání keltského osídlení Českého ráje z let 1969–1972 („viereckschanze“ Markvartice) akcemi v jeskyni údolí Plakánek u hradu Kosti a na nedaleké Sokolce, a především identifikací v rámci Čech plošně nejrozsáhlejšího ohrazení („hradiště“) u Semína. Během setkání českých archeologů v Národním muzeu (1998) předložil koncepci interpretace Českého ráje jako sakrální zóny Keltů. V roce 1999 se stal spolurealizátorem projektu Phare na téma Keltové na šumavském Obřím hradě. V poslední době vyústil jeho zájem o Mladoboleslavsko, a to jak každoročními mnoha desítkami záchranných akcí v terénu, tak soupisem téměř 900 archeologických lokalit okresu v databázi SAS Národního památkového ústavu. Vydal také velmi podrobný soupis archeologických nemovitých památek Mladoboleslavska s měřickou dokumentací, zahrnující přes 123 v terénu patrných lokalit (2001).
K aktivitám Jiřího Waldhausera, více než třetinu století permanentním, náležely záchranné výzkumy, ať již velkoplošné (bez nadsázky) na stovkách hektarů, nebo aktuální dokumentační zásahy, jichž provedl mnoho stovek a k nimž vypracovává v muzeích archivované nálezové zprávy. Téměř všechny déle trvající terénní výzkumy a projekty (např. Radovesice) publikoval (často v kooperaci s kolegy), což se týká také disertační a (z velké části) i kandidátské práce. Některé výzkumy předává nezištně kolegům k publikaci.K aktivitám Jiřího Waldhausera, více než třetinu století permanentním, náležely záchranné výzkumy, ať již velkoplošné (bez nadsázky) na stovkách hektarů, nebo aktuální dokumentační zásahy, jichž provedl mnoho stovek a k nimž vypracovává v muzeích archivované nálezové zprávy. Téměř všechny déle trvající terénní výzkumy a projekty (např. Radovesice) publikoval (často v kooperaci s kolegy), což se týká také disertační a (z velké části) i kandidátské práce. Některé výzkumy předává nezištně kolegům k publikaci.
Značné úsilí věnoval autor popularizaci vědeckých poznatků, a to knihami Keltové na Jizeře a v Českém ráji (1996, 2. vydání 2002), Germáni v Pojizeří a v Českém ráji (spolu s L. Košnarem 1997) a Jak se kopou keltské hroby (1999) a ovšem knižním výstavním katalogem o dějinách získávání zlata v Čechách (Zlatá země Gabréta, 1994), především však Encyklopedií Keltů v Čechách (2001). Nejenom další téměř tisícovkou článků – včetně seriálů – v novinách a časopisech, ale i v televizi, rozhlase a tvorbou výstav v Čechách a zahraničí (např. Německo, Finsko, Polsko) obohatil repertoár muzejní nabídky veřejnosti, nemluvě o přednáškách pro veřejnost na minimálně třech stovkách míst republiky, v poslední době i na Univerzitě 3. věku v Mladé Boleslavi. V tisku se nachází téměř tisícistránková kniha Archeologie Českého ráje (včetně pro archeology určeného soupisu 303 lokalit).
Jiří Waldhauser nepatří k typově běžným českým archeologům a ani nepředstavuje zástupce optimálních lidských vlastností příslušníků české archeologické obce, ačkoli nikdy nikomu úmyslně nepřeložil příslovečné stébélko přes cestu. Pomáhal mnohým, jeho některé pracovní postupy (a závěry) přejímali mnozí. Devizou je mu široká invence, přehled a neuvěřitelná píle, negativem občasná literární roztržitost a výjimečně nedocenění (formálního) detailu. Jeho životním krédem zůstává přesvědčení, že v archeologii se dříve nebo později (skoro) na všechno přijde, ale málokdy se to bude shodovat s míněním své doby.
Ad multos annos!
Miloslav Slabina, Archeologické rozhledy LVII–2005, str. 600-601